Depeche Mode prozřeli k tradici

24.01.2000 09:27

Zatímco popoví "mazáci" David Bowie a irská skupina U2 se chytře přizpůsobují technické a taneční současnosti, jejich rivalové Depeche Mode, nabaženi elektronikou, se obracejí spíše k rockové tradici.

Ačkoli jejich nové album Ultra je nejsyrovější a zároveň nejobnaženější deskou, jakou černí romantici z britského Basildonu za sedmnáct let existence natočili, představuje počin, za který se nedávno odepisovaná kapela nemusí vůbec stydět. Po odchodu Alana Wildera zůstali Depeche Mode už jenom ve třech, navíc zpěvák David Gahan se musel léčit ze závislosti na heroinu. Možná právě Gahanův návrat do normálního světa přispěl k jadrnějšímu a dospělejšímu zpěvu, jehož naléhavost se ještě prohloubila. Skladatel Martin Gore napsal po čtyřech letech od vydání předchozího alba The Songs Of Faith And Devotion řadu velmi dobrých melodií, z nichž chmurně táhlá Sister Of Night možná patří k nejlepším v historii kapely.Stylu Depeche Mode zjevně prospěl pobyt v Americe, kde trvale působí soulová a rhythm- andbluesová tradice. Některé skladby, zvláště rockující Barrel Of A Gun nebo lehce bluesová Freestate, pročechraná zvonivou kytarou, získaly úplně nový a zemitě dramatičtější rozměr . Zatvrzelí fandové nejspíš užasnou, až uslyší vroucnou píseň The Bottom Line, odsouvající syntetické zvuky do pozadí a dávající na odiv čirou, takřka gospelovou melodii. Úměrně tomu vzrostl na albu Ultra podíl živých nástrojů - například baskytary hostujícího Douga Wimbishe nebo pedálové steel kytary B. J. Colea, které tvoří obdivuhodnou symbiózu s klávesovými bateriemi elektroniky a umělých rytmů. Jako by Depeche Mode spojili svůj elektronický fundament se starší a přírodnější hudbou. I po takové "vnitřní evoluci pozpátku" jsou Depeche Mode styloví, jejich hudba zůstala nadále zahalená tajemně tmavým sametem. To je obdivuhodné.

Marek Fábry

Zpět na přehled článků